Nejnebezpečnější vyhoření nekřičí — tiše se začne jevit jako něco normálního.
O čem to je
Normalizace („Takový je život…“) je dvojsečná zbraň. Může vás chránit — nebo uvěznit.
V rozumné míře pomáhá zůstat při zemi během náročných období. Přijímáte realitu takovou, jaká je:
„Dobře, je to chaos, ale zvládnu to.“
Když se ale obtížný stav stane vaším výchozím nastavením — když prázdnota, podrážděnost nebo otupělost přestanou působit zvláštně — normalizace se stává toxickou.
Příklady to ukazují jasně:
- 👎 Petr, daňový poradce, je už roky přetížený a zavalený povinnostmi — zvládá klienty, stará se o rodinu, vychovává dvě malé děti. Na práci a rodinu má čas, ale na sebe ne. Neustále pendluje mezi otupělostí a výbuchy podráždění. Místo, aby tuto nerovnováhu řešil, normalizuje ji:„Tak to prostě vypadá, když jsi pracující otec.“Tohle je toxická normalizace — vede k vyhoření a postupné erozi vztahů.
- 👍 Anna, manažerka vracející se do práce po narození dítěte, přijímá, že její dny jsou chaotické. Říká si:„Je to přechodné období — teď je to stresující, ale tvořím si nový rytmus. Pomáhá mi manžel i chůva. Jakmile si všechno sedne, zlepší se to.“Tohle je zdravá normalizace — má podporu, plán a vidinu konce.
Co se děje
Na začátku je normalizace adaptivní. Pomáhá vám přežít těžké období, aniž byste se zhroutili.
Říkáte si: „Je to jen náročné období.“ — a to je v pořádku.
Postupně ale přestanete zkoumat, jestli tohle období ještě trvá — nebo jestli už se z něj stal váš život.
Chronické přetížení vás nevyčerpá jen fyzicky — naučí vás přestat si všímat.
A tehdy začíná toxická normalizace:
- „Všichni jsou unavení.“
- „Nenávidět pondělky je normální.“
- „Odpojení od sebe je prostě dospělost.“
Vaše mysl vás přestane chránit před bolestí — a začne chránit systém, který ji způsobuje.
Důsledek
Nezhroutíte se — spíš pomalu odplouváte.
Přestanete snít, ptát se, pochybovat. Nahrazujete živost funkcí. Říkáte tomu dospělost — ale je to rezignace v přestrojení.
Zvyk normalizace přináší tiché neštěstí:
- Citovou otupělost nazýváš „stabilitou“.
- Chronickou únavu nazýváš „zodpovědností“.
- Odpojení nazýváš „klidem“.
Tohle je toxická normalizace — snaha mysli učinit bolest snesitelnou tím, že ji přejmenuje na život.
Co s tím
Zlomovým bodem je uvědomění — poznat, kdy přijetí přestává pomáhat a začíná vás pomalu mazat.
Tip č. 5 — Normalizujte běžnou turbulenci života — stres, únavu, pochybnosti, konflikty.
Ale nenormalizujte ztrátu smyslu, chronickou prázdnotu nebo trvalou podrážděnost:
- Tyto stavy by neměly být normální. Pokud se jimi váš život stal, nezatínejte zuby — dopřejte si víc odpočinku nebo prostoru k zamyšlení.
- Všímejte si svých potřeb. Najděte a následujte svůj rytmus. Vytvářejte bloky času bez rušení. Znovu získejte prostor pro hlubokou práci.
- Nastavte hranice tomu, co — nebo kdo — vás vysává.
- Změňte toxické podmínky, které vás drží v pasti. A pokud to sami nezvládnete, vyhledejte terapii nebo koučink.
To není rozmazlenost — to je obnova. Protože zůstat ve vypnutí není síla.
Osobní zkušenost
Během svých startupových let jsem několikrát uvízl v toxické normalizaci — přesvědčený, že je to známka síly a úspěchu přecházet z jednoho velkého projektu do druhého bez pauzy.
Teprve později jsem se naučil rozlišovat mezi zdravou normalizací a pomalým vymazáváním sebe sama.
Dnes jako terapeut a kouč pomáhám výkonným lidem dělat totéž — včas rozpoznat přetížení a znovu najít spokojenost v životě.
Chcete víc?
Přihlašte se k odběru mého newsletteru nebo mě sledujte na LinkedInu.
Poznámka: Tyto postřehy vycházejí z mých osobních zkušeností a práce s klienty v terapii a koučinku.