Tento text je českou verzí mého newsletteru. Originál vychází na Substacku v angličtině, stejně jako veškerá rozšíření a praktické nástroje. Plnou verzi najdete zde: https://modombo.substack.com/
Život většiny z nás je nekonečné střídání stresu a oddychu od něj.
Nejdřív je to výzva. Někdy dokonce euforie.
Ale po pár letech začne něco šednout.
Zvládáte, ale něco je jinak…
Začíná to nenápadně:
Fungujete. Děláte svou práci. Řešíte věci doma. Zvládáte běžný tlak. Ale něco někde drhne. Někdy víc, jindy míň. Je to trochu jako jezdit se zataženou ruční brzdou.
Nebo jako by vaše tělo, mysl a vztahy už nestíhaly tempo, které držíte. I když si vezmete volno, nevrací se elán. Nebo je to s blízkými lidmi nějaké nic moc, vzdálené, náročné. Odpočíváte, ale málokdy je vám potom fakt bezva.
Chronické přetížení má dvě tváře
Lidé, kteří přijdou na terapii nebo koučink s tímto tématem, často zapadají do dvou vzorců.
Dvě tváře téhož problému:
-
Držíte tempo navzdory odporu: Všechno dává smysl. Máte cíle, vizi, zodpovědnost. Nechcete brzdit. Ale všechno okolo začíná protestovat:
Tělo, nálady, emoce — jako by vám skrz ně osud házel klacky pod nohy. Ale vy pořád jedete dál. Protože jste zvyklí zvládat. Protože není jiná možnost. Protože vy zvládáte, a lidi kolem vědí, že zvládáte.
Celé to je trochu jak tlakový hrnec bez ventilu – vypadá klidně, ale uvnitř roste přetlak.
2. Ztrácíte kapacitu: Dřív jste zvládali stres s elánem. Možná vás dokonce nakopával. Dnes je to jinak:
Jste přítomní – ale jakoby přes tlusté sklo.
Tohle není lenost. Ani rozmazlenost. Ani “špatné nastavení mysli”. Tohle je chronické přetížení. Stav, kdy tělo a mysl dlouhodobě nesou víc, než se stíhá obnovit.
Dlouho to jde. Bez dramat, bez kolapsů. Jen s erozí, která jednoho dne začne křičet nahlas. Práce, která vás dřív těšila, se vám nějak odcizila. Vztahy, které vás naplňovaly, teď působí prázdně. Nebo jsou prostě těžké.
K čemu to přirovnat?
Pro lepší představu přirovnáme tyto dva stavy k následujícím metaforám:
- Držíte tempo navzdory odporu
- Ztrácíte kapacitu
Co to není – a proč to máte?
Chronické přetížení je zvláštní stav. Není to nemoc. Ale je to neudržitelné. A často se zaměňuje za něco jiného:
- Není to stárnutí, i když vám je 30, 40 nebo 50+
- Není to deprese, i když chybí radost a motivace
- Není to vyhoření, i když práce nedává smysl
- Není to nevděčnost, i když vás všechno rozčiluje
Je to něco mezi. Stav bez jména. Fungujete. Ale uvnitř se tiše ztrácí radost, rytmus, chuť.
Nebo kontakt s okolím.
Nefungují už ani ty “dobré nástroje”?
Meditace. Dechová cvičení. Jóga. Boulder. Ledová voda. Maraton.
Možná si říkáte: „Jo jo, dělal jsem. Nefunguje. Next.“
Nebo: „Možná by mi víc pomohl tichý pokoj a krupicová kaše.“
Dělám si z toho legraci, těch nabídek a technik je dneska nespočet. Asi jste je zkoušeli. Možná chvíli fungovaly. Ale po nějaké době už ne.
Nabídka typu: „Nejste líný, jen potřebujete ranní rutinu s kakaem, Wim Hofem a rozštěpem.“ “Jasně, tak si z toho mála spánku ukrojím ještě půl hodiny, abych se zas klepal zimou a nemohl chodit.”
Tohle není vaše selhání. To je jen známka, že tyto nástroje nejsou dělané na to, co teď žijete. Můžou být skvělé. Ale často pro jinou fázi, jiný druh přetížení, jinou hloubku únavy.
Tyto nástroje jsou pro zvládání stresu, ne chronického přetížení. Když je systém dlouhodobě mimo rytmus, tyto techniky často neobnoví, co chybí.
Je to jako dávat si vitamíny, když vám totálně chybí spánek.
Jako ukrojit si chleba, když máte žízeň.
Jako když se snažíte dobít telefon s prasklým akumulátorem
Vypadá to jako nabíjení, ale kapacita se nevrací.
Nejde o další nástroj. Ale o návrat rytmu.
Přetížení není o smyslu. Ani o time-managementu. Je to o ztrátě rytmu.
Rytmu mezi:
-
výkonem a klidem
-
soustředěním a rozptýlením
-
dáváním a přijímáním
-
odpovědností a bezstarostností
-
druhými a sebou
Když ten rytmus vymizí, tělo začne šetřit. Duše se stáhne. Odpočinek přestává fungovat, protože už není kam se vrátit. Je to jako když tanečník tančí dál – ale hudba už přestala hrát. Věci jedou dál – ale ne skrze život. Jen skrze zvyky. A drhnou.
Co s tím: Jak získat zpět vlastní kapacitu?
V tom, co nazývám návrat kapacity, provázím své klienty i čtenáře několika fázemi. Nejde o jednorázový návod ani univerzální řešení. Je to rámec, který pomáhá znovu najít rytmus, orientaci a dech – v práci, ve vztazích i ve vlastním těle.
První krok?
- Zastavit vnitřní honbu za výkonem.
- Podívat na to, kde a jak kapacitu ztrácíte.
- Ne ji hned opravit. Ne zrychlit.
- Jen zviditelnit, co vás stojí nejvíc sil.
Další kroky?
- Mapování vlastního přetížení.
- Návrat vnitřní orientace.
-
Obnova kontaktu s tělem a rytmem dne.
Pro začátek ale stačí:
Nejste líní. Nejste slabí. Jen držíte tempo, které už nejde dál. A možná je čas se přestat zlepšovat – a začít se znovu slyšet.
Budeme se bavit i o tom, že přetížení často nevzniká jen z práce nebo okolností. Má hlubší kořeny – vzorce z dětství, které jsme převzali ve výchově: například přehnanou loajalitu, tlak na výkon přenesený z rodičů nebo okolí, nebo potřebu zvládat všechno sám…
A taky o tom, že přetížení je často výsledkem kombinace:
- Hluboce zakořeněných vzorců,
- Životních okolností,
- Psychických specifik – jako jsou PTSD, ADHD, vysoká citlivost nebo jiné rysy, které nás činí citlivějšími na zátěž.
A co dál?
Tento článek je prvním dílem ze série textů, podcastů a videí o přetížení.
Pokud jste se v něm poznali, zůstaňte s námi.
V dalších textech a podcastech vám ukážu následující:
- Jak vypadá mapa přetížení – typy, dynamiky, symptomy.
- Jaké jsou typické chyby, když se snažíme přetížení zvládnout po svém.
- Co znamená návrat rytmu – bez rigidního režimu, ale se smyslem.
- Co dělat, když běžné nástroje přestanou fungovat.
-
Jak získat zpět vnitřní kapacitu – aniž byste se museli „zlepšit“.
Nejde o výkon. Jde o návrat do živého systému, který ví, co potřebuje – když ho konečně přestaneme přehlušovat.
Tady na blogu článek končí.
Pokračování – včetně rozšíření, nástrojů a případových studií – je dostupné pouze na Substacku
v angličtině.
Magnety
Chcete dostávat nové díly automaticky? Přihlaste se k newsletteru zde.
Poznámka na závěr
Čtení o tématech jako stres, přetížení nebo vyčerpání může samo o sobě přinášet úlevu a posun. Někdy se tomu říká biblioterapie – forma péče, kdy si pomáháme tím, že se v textech poznáváme, rozumíme sobě víc a hledáme vlastní cestu.
Ale i když to může být velmi užitečné, je důležité si uvědomit:
Od určité míry problémů není dobré být na to sám.
Pokud máte dlouhodobé nebo silné podezření, že váš stav není v pořádku, nebo se v přetížení ztrácíte už delší dobu, je zcela na místě vyhledat pomoc terapeuta, psychologa nebo lékaře.
V tomto článku se zaměřujeme na přetížení, ale víme, že není to samé jako deprese, úzkost, burnout nebo krize středního věku. To ale neznamená, že se vás tyto možnosti netýkají. Naopak. V některých případech je dobré právě tyto diagnózy prozkoumat a případně řešit s odborníkem.
Pokud máte určité psychické specifikum, jako například:
- ADHD,
- Vysokou citlivost (HSP),
- PTSD,
- depresi, úzkosti, poruchy spánku a další poruchy.
…pak může být přetížení mnohem náročnější než pro jiné lidi. V takových chvílích je klíčové nebýt na to sám.
Pamatujte, že žádná cesta k uzdravení nebo obnovení kapacity není snadná, ale není třeba ji jít osamoceně. Odborná pomoc může být důležitým krokem k tomu, abyste se znovu našli a našli rovnováhu ve svém životě.
Pokud vás podobná témata zajímají, přihlaste se k odběru newsletteru na Substacku.
Hlavní eseje i rozšířený obsah najdete v anglické verzi, která vychází pravidelně.