Pomalu se zotavuji z otravy jídlem. Moje pětiletá dcera ji měla také, takže jsme strávili víkend doma. V jednu chvíli jsem se jí zeptal, na co by se chtěla dívat.

Bez váhání odpověděla: „Na Supergirls, nebo na Supercats.“

Zarazilo mě to. Už v pěti letech vzhlíží k postavám s nadlidskými schopnostmi. Protože se dlouhodobě zabývám chronickým přetížením, nedalo mi to pokoj:

Pozitivní stránka: inspirace, představivost, odvaha.

Past: víra, že mám hodnotu a lásku jen tehdy, když podávám výkon jako superhrdina.

—

Ještě před pár desetiletími nebyli superhrdinové tak všudypřítomní. Dnes jsou doslova všude – a tento kulturní posun vytváří pocit, že nadvýkon je norma. A pak, když se náš rytmus zpomalí na „pouze“ lidský – když potřebujeme odpočívat, nabírat síly, stavět si hranice – máme pocit, že selháváme.

U svých klientů to vidím často: na jejich pomyslné škále sebe-hodnoty se „dobré“ v normálním lidském měřítku téměř nepočítá. Jako by bylo přijatelné jen to nadlidské. A otázka pak zní: Jak zvládnu všechno, co už dělám, přidám ještě víc – a přitom se budu cítit lépe?

A prostředí to jen přiživuje. Firmy často odměňují ty, kteří neustále překonávají očekávání. Vzdělávací platformy a koučovací programy slibují odemčení „superschopností“, ale málokteré učí, jak udržovat kapacitu a jak se ze závodního tempa zotavovat.

Nechci jen kritizovat. Motivace ze „superschopností“ má svou sílu. Klíčem je ale najít rovnováhu: příliš mnoho „obyčejného“ může vést ke stagnaci; příliš mnoho nadlidského režimu zase k napětí, prázdnotě a ztrátě smyslu – tedy k dobře známým příznakům chronického přetížení.

Pokud chcete víc podobných úvah, přihlaste se k odběru mého týdenního newsletteru o chronickém přetížení – vydávám jej jak česky, tak anglicky.